Můj příběh
Má matka poznala mého otce rok a půl před mým narozením a podle všeho to byla velká láska na první pohled. Již během těhotenství se však velice často hádali, což znamenalo stres pro matku, a zákonitě tedy také stres pro mě jako nenarozené dítě.
Moji rodiče se rozvedli, když mi byl jeden rok, protože množství hádek narůstalo a vyvrcholilo událostí, kdy se otec rozhodl, že na matku zaútočí nožem.
Myslím si, že tehdy začala doba, kdy mě začala matka napadat. Vždy jsem se musel chovat přesně tak, jak chtěla anebo očekávala, jinak vždy následoval nějaký trest. Tresty byly rozličného charakteru, od bití různých částí těla různými prostředky (klepáč na koberce, pásek, vařečka, ruka), po kterém následoval nucený odchod do kouta, kde jsem musel klečet a čekat na odpuštění provinění, až po zakazování aktivit, které mi poskytovaly radost. Nezbývalo mi než si vnitřně vyvinout obranný mechanismus, kterým byl předpis, že se vždy musím chovat tak, abych plně uspokojil představy své matky.
Když mi bylo sedm let, matka poznala muže, kterého si následně vzala, a ten se tak stal mým nevlastním otcem. Nejprve to vypadalo, že se mi povede lépe, protože se zdálo, že tento muž mě má docela rád, nicméně matka se začala nesnesitelně hádat i s ním, a tak mě ve výsledku začal nenávidět taky. V tomto období jsem začal být bit ze dvou stran. Matka mě fyzicky trestala vždy, když jsem si dovolil uplatnit svůj názor a nesplnil její očekávání. Otec fyzických trestů využíval minimálně. Pamatuji si jen, že se mě pokoušel učit lyžovat, a vždy, když jsem nesplnil jeho očekávání, bil mě lyžařskou hůlkou. O co méně otec ve srovnání s matkou používal fyzických trestů, o to více používal různých nadávek a psychických nátlaků. Velice často mě oslovoval PAKO. Občas rodiče pravděpodobně vymysleli nějakou společnou strategii. Přestože jsem ve škole dosahoval velmi dobrých výsledků, tak mě například jeden rok přinutili vždy nosit do školy speciální papír, který mi museli učitelé po škole podepsat a odsouhlasit, že jsem se choval vzorně. Každá známka, která nebyla pro matku akceptovatelná, znamenala bití. K určité formě fyzických trestů bych přiřadil i snahy rodičů neustále mě lekat. Otec mě lekal fyzicky například tím, že používal práskání pásku od kalhot, které mi evokovalo bití. Matka používala důmyslných psychických lekání. Dovolte mi zde uvést několik případů, protože některé jsou opravdu těžko uvěřitelné.
Jednou se mi stalo, že při hře s kamarády jsem se uhodil do zadní části hlavy, a jak už jsem byl popletený z toho všeho lekání, nahmatal jsem si na týle hlavy prohlubeň (což je normální fyziologický tvar lebky). Matka mi barvitě vylíčila, že pokud do rána prohlubeň nezmizí, budeme muset jet do nemocnice, kde mi budou nafukovat hlavu.
Druhý příklad pak souvisí s mou sestrou, kterou jsem měl jako maličkou na hlídání. Jednou spadla na hlavu, chvilku si pobrečela a zdála se v pořádku. Matka mi však řekla, že pokud se něco takového stane, tak nejčastěji dítě v noci umírá na zástavu dechu. Dodnes si pamatuji, jak jsem sám se zatajeným dechem celou noc pozoroval sestřičku, zda dýchá, anebo ne.
Dalším příkladem bylo nesčetněkrát opakované upozornění mé matky, že si mám dávat pozor, protože se už několikrát stalo, že nějaké zvíře napadlo člověka, zatímco seděl na záchodě. Asi si opět dovedete představit, jak dlouho jsem s hrůzou jako malý sedal na záchod a čekal, jaké zvíře mi ukousne zadnici.
Poslední příklad pak byl společným dílem obou rodičů, kterým se zdál příliš malý můj pohlavní úd, a tak mi doporučili speciální strategii, jak si jej prodloužit – úd si vezmete mezi dvě ruce a protisměrnými pohyby rukou si z něj děláte delší váleček. Pár týdnu jsem to vydržel, ale sám jsem si pak řekl, že to je nějaký nesmysl, a nechal jsem toho.
Kromě mnoha zákazů mi občas matka dovedla zničit i mnohaletou dětskou práci jen proto, že se jí zrovna nezamlouvaly mé známky nebo chování. Na základní škole jsme byli tři spolužáci s neutuchajícím zájmem o dobu pravěku a mezi sebou jsme soutěžili o to, kdo bude mít větší množství článků z časopisů o prehistorických zvířatech. Má dvouletá práce, mé dva nádherné sešity, které pro mne znamenaly útěk z každodenního stresu, mi matka vyhodila do kontejneru.
Horší roky jsem měl teprve před sebou. Přestože vztah mého otce a mé matky nebyl dobrý, rozhodli se, že si postaví dům, což znamenalo více hádek a více bití. Bohužel jsem se jen jednou téměř odhodlal k tomu, abych šel na policii. Bylo to ve chvíli, kdy zástupným důvodem mého potrestání bylo údajné nepozdravení sousedky. Matka byla v takovém amoku, že mě zbila ve vaně tak, že jsem měl na celém těle modřiny, a v tu chvíli jsem si vnitřně poprvé řekl, že něco není v pořádku a že toto není přeci normální. Přesto jako i v jiných případech mi matka neustále opakovala: „Ne aby tě napadlo o tom někomu říkat“.
Během patnáctého roku mého života jsme se přestěhovali do nového domu, který stál vedle domu rodičů mého nevlastního otce. Přestože nám celou dobu pomáhali se stavbou, matka nám zakázala s rodiči otce mluvit, nesměli jsme je ani zdravit. Pozorovala nás na každém kroku a ve chvíli, kdy jsme si my, anebo častěji otec, dovolili pozdravit, byla z toho téměř každodenní hádka. Tedy přestože já jsem již vyrostl a matka mě již nebila, bylo to pro mě stresující prostředí s hádkami 365 dnů v roce a s vědomím, že jsme pozorováni na každém kroku. Vzhledem k nátlaku, který otec prožíval, si samozřejmě vybíjel zlost na mně při každé možné příležitosti. Nemohl jsem jíst to, co jsem chtěl, nemohl jsem mýt nádobí tak, jak jsem chtěl, nemohl jsem používat počítač tak, jak jsem chtěl, nemohl jsem venčit pejska tak, jak jsem chtěl atp.
Po celou dobu svého dětství jsem stál uprostřed mezi dvěma lidmi, kteří si skrze mě vyřizovali své vlastní problémy.
Samostatnou kapitolou v mém životě pak byla školní studia. Zejména na základní škole jsem byl často terčem šikany ze strany spolužáků. Kvůli matčině posedlosti dobrými známkami jsem si vypracoval pečlivou strategii, jak přepisovat známky v žákovské knížce tak, aby nenásledoval fyzický trest. Zpětně si uvědomuji, že jsem se většinou vracel domů s velkým strachem v duši a nejistotou, co mě za dveřmi našeho bytu či později domu čeká. Na střední škole jsem byl terčem posměchu spolužáků, kteří nedokázali pochopit (a ani já jsem to v té době nechápal), proč, když kolem mě jen projdou a naznačí něco rukou, já si ihned kryji hlavu (v mládí jsem obdržel těžko spočítatelné množství pohlavků, které zanechalo i toto neblahé dědictví).
Nekonečné dny strachu a nejistoty si vybraly krutou daň. Pochopil jsem později, že během svého dětství jsem se stal velmi senzitivním ke stresu, ztratil jsem schopnost relaxovat, byl jsem velmi obsesivní a kvalita mého sociálního života byla velmi slabá, protože téměř všechno bylo zakázáno ze strany matky anebo otce anebo jsem o dovolení musel dlouho bojovat.
Dále v životě mě potkal stejný osud jako většinu týraných dětí. Již v dětství se mi rozvinuly sklony k depresi a úzkosti. Teprve s odstupem desítky let jsem si uvědomil, že nebylo zcela normální, když jsem si v mládí často barvitě představoval, že se rodiče někde nabourají a tragicky zahynou, a já budu žít další život bez nich. Dalším poznáním bylo, že jsem nebyl schopen odpočívat, neustále jsem musel být zaměstnán. V noci jsem se opakovaně budil s pocitem dechové tísně. V čase dospívání jsem si nahrazoval rodičovskou lásku a mizivé množství vyvážených látek v mozku alkoholem a posléze marihuanou. Jen s pomocí těchto látek jsem byl schopen navazovat sociální kontakty.
Nejhorší jsem však měl stále před sebou. Ve chvíli, kdy jsem se osamostatnil a konečně se zbavil žití v tyranském systému, se úzkost a deprese projevily v takové míře, že jsem musel vyhledat pomoc psychologa a psychiatra… Vzhledem k tomu, že tresty za chování jiné než očekáváné začaly ve velmi brzkém věku, neměl jsem možnost osvojit si použití jednoho ze ZÁKLADNÍCH DĚTSKÝCH PRÁV. A to PRÁVA NA MOŽNOST KDYKOLIV A S ČÍMKOLIV SE SVĚŘIT BLÍZKÉ OSOBĚ. Vzhledem k tomu to trvalo několik předlouhých let, než se pomocí psychologů podařilo zcela otevřít mou Pandořinu skříňku.
Mám vystudovanou vysokou školu, zastávám prestižní pracovní místo, lidé kolem mě mají rádi a oceňují mě jako slušného a hodného člověka. Ale podobně jako v době mého mládí mnoho lidí v okolí nevědělo, jaké peklo na zemi prožívám, tak ani nyní nikdo netuší, jak je mi vnitřně s mou úzkostí a depresí špatně. Nejhorší je pocit, který velmi často prožívám, kdy si logicky umím odvodit, že život kolem mě je neskutečně krásný, ale vnitřně to tak kvůli narušené psychice téměř vůbec necítím, zejména v důsledku mých téměř neustále trvajících úzkostných stavů a panických ataků.
Tento web byl založen pro informaci veřejnosti o tom, co se může stát, pokud budou slepí ke svému okolí. Přestože naše rodina navenek působila jako spořádaný organismus, stále zde byly spousty indicií pro to, aby mi někdo pomohl. Nejprve vlastní otec, který matku znal a vzdal se mě naprosto, a tím mě před ní samotnou neochránil (přestože věděl, jaká je). Dále v době školní docházky, kdy učitelé hráli s mými rodiči hru na podepisování speciálního papíru o správnosti mého chování. Dále sousedé v panelovém domě, kde jsme bydleli, kteří mě museli slyšet několik let řvát bolestí a posléze plakat. Dále někteří členové rodiny, kteří měli spousty indicií o tom, jak špatný vztah a chování ke mně rodiče mají. Někteří se mě pokusili párkrát zastat, ale žádný čin mé záchrany se nekonal.
Naši rodiče byli schopni před světem vytvořit dokonalou iluzi spokojeného domova, která vycházela z uspokojení hmotných statků. Bohužel se našlo spousty lidí, kteří nevěděli do hloubky, jak strádám, ale tušili, že žití v dané rodině je peklem v důsledku katastrofálního vztahu matky s otcem, a přesto zaujali svými neuvěřitelnými prohlášeními jako:
„A není vám líto ztráty hodnoty toho majetku, když se rodiče rozvedou?“
Anebo:
„Však si se sestrou zalezte do svých pokojíčků, když se rodiče budou hádat.“
To vše jen dokresluje popletenost některých lidí, kteří upřednostňují majetkové požitky – věci před duševními hodnotami.
Někteří z Vás si jistě říkají, jak odsouzeníhodné činy na mě rodiče napáchali, zvlášť pokud jsem si kvůli nim z dětství odnesl tezko řešitelný zdravotní problém. K tomu je potřeba říci, že sami mí rodiče jsou obětí genetiky – matka anebo týrání – otec. Z matčiny strany to byl její děda, který byl sám násilníkem a například dokázal zapálit dům, ve kterém byla v dané chvíli jeho rodina. Ze strany nevlastního otce to byl pak jeho vlastní otec, o jehož bití vlastních dětí se dobře vědělo. Nelze tedy rodiče za dané činy odsoudit, dělali jen to, co sami v rodině viděli anebo to, co se dostalo do jejich genetické výbavy. Nelze se však smířit s rodiči (v mém případě s matkou), kteří své činy omlouvají výroky jako: „Vždyť i v jiných rodinách se děti bijí“, kteří nedokáží přiznat, co se stalo, a dál se točí v kruhu a ničí další lidi, přestože by jim byla ochotna pomoci jak rodina, tak samotná oběť jejich výchovného experimentu.
Fungování tohoto kruhu jsem si bohužel mohl ověřit na vlastní kůži. Protože jsem sám byl týrán dlouhé roky, při první příležitosti, kdy jsem sám mohl týrat, jsem to udělal. Samozřejmě jsem si vše uvědomil až mnohem později, s odstupem mnoha let. Jednalo se o jeden bezejmenný pionýrský tábor, kam jsem jel se svým nejlepším kamarádem. Měli jsme společný pokoj, a já, jelikož jsem byl silnější, jsem s kamarádem každý večer hrál takovou hru. Vždy, když uvolnil ruku, jsem s ní třísknul o dřevěnou zeď, až se rozplakal. Moje jediná možnost vybití nahromaděného vzteku byl můj slabší nejlepší kamarád. Dílem mnoha okolností jsem naštěstí dokázal svůj kruh rozpojit.
Nezapomeňte prosím na to, že většina týrání se děje v rodinách, které jsou navenek spořádané, ale uvnitř jsou děti – bytůstky, které prožívají peklo na zemi.
NEBUĎTE TEDY PROSÍM SLEPÍ K NÁSILÍ, ZEJMÉNA NA DĚTECH. TY SE NEMŮŽOU BRÁNIT, podobně jako jsem se nemohl bránit já, a pokud nezasáhnete, s největší pravděpodobnosti se u nich vyvinou nemoci, které nelze léčit. Každý stres snižuje délku a kvalitu života člověka, těžko si představit, o kolik mi ho zkrátili mí rodiče.
Děkuji Vám, pokud jste došli až sem a našli zde nějaké poučení – inspiraci pro svůj další život. Nezapomeňte na to, že VAŠE BYTŮSTKY JSOU TO NEJCENNĚJŠÍ, CO MÁTE, a pokud jsou nyní někde poblíž, vezměte je do náruče, pořádně zmáčkněte, dejte jim pusu a řekněte jim, že JSOU OPRAVDU TO NEJCENNĚJŠÍ, CO V ŽIVOTĚ MÁTE. A hlavně ve svém životě nezůstaňte jen u slov a přejděte k činům.
Poznání, že mnoho lidí, které jsem potkal na své cestě životem zažila právě některou z částí ´Mého příběhu´ se stala základem myšlenky vytvořit tuto stránku. Budu Vám vděčný pokud její poselství budete šířit, pokud budete o myšlenkách v ní obsažených diskutovat a zejména se již nebudete bát otevřene o svých traumatizujících zkušenostech mluvit. Jedině tak dosáhneme změny náhledu rodičů na výchovu svých dětí a v konečném důsledku jejich záchrany. Děkuji...
BYTUSTKA@BYTUSTKA.CZ
